O knize: 2001 / Apollonius of Rome (180–192). Římský senátor, kterého jeden ze svých otroků obvinil z vyznávání křesťanství. Nedošlo k žádnému pronásledování křesťanů, takže se po nich nehledalo, ale pokud došlo k udání, následoval soud. Otrok byl popraven (a věděl o tom předem, takže zřejmě nešťastníka něčím naštval především křesťanský otrokář). Apollonius byl souzen senátem a odsouzen k stětí. Během procesu však bylo podrobně zaznamenáno, co řekl na svou obranu, přesněji řečeno na obranu křesťanství. Apollonius dlouho mluvil o tom, že se smrti nebojí, že křesťan umírá každý den, že zemřít pro Boha není horší než zemřít na úplavici nebo horečku. To přimělo pretoriánského prefekta Perennia, aby se zeptal: „Usilujete o smrt? "Ne," odpověděl Apollonius, "miluji život, ale láska k životu mě nenutí bát se smrti. Není nic lepšího než život – věčný život, který dává nesmrtelnost duši, která zde důstojně žila.“ Nikdo těmto slovům nerozuměl, což řekli přímo obžalovanému. Věčný život příliš nezapadal do antické filozofie. A přece Apollonius našel způsob, jak naznačit společnou duchovní zkušenost křesťanů a pohanů a mluvil o Sokratovi, který byl popraven stejně nespravedlivě jako Spasitel Ježíš, a vzpomněl si i na Platóna, který v jednom ze svých dialogů hovořil o ukřižování spravedlivý. Jeho posluchače to nepřesvědčilo, ale pro spolukřesťany se tato zkušenost ospravedlňování víry, její propojení s předkřesťanskou zkušeností, se zkušeností každodenního života ukázala jako velmi důležitá, a proto byla Apolloniova řeč po staletí pečlivě přepisována. Původní text Apolloniovy omluvy byl objeven až v 19. století (nejprve v arménštině, poté v řečtině) a stal se vědeckou senzací. nakl.: Analecta Bollandiana, XIV (1895), 284–294; Conybear FC The Apology and Acts of Apollonius. 1894. Paměť 18. dubna, 29. listopadu/12. prosince.